Ošklivé káčátko

Nápad

Určitě znáte Andersenovu pohádku o ošklivém káčátku. Určité jste netušili že to není jen pohádka, ale plna pravda? Kde a kdy se to stalo, ptáte se nevěřícně? Příběh ošklivého káčátka začal v prosinci roku 2019 na letišti Ptuj ve Slovinsku. Opuštěné káčátko čekalo pod střechou hangáru třiapadesát let. Prvními přáteli káčátka byly mnohé myší rodiny, kterým káčátko poskytovalo bezpečný úkryt. Později myši vystřídaly vlaštovky a káčátko si v lůně nechalo dokonce i jich vajíčko. Po desetiletí zapomenuté, sbíralo prach a všechnu špínu myší a ptáků. Nakonec si káčátko všiml pilot Niko Slana a okamžitě pomyslel: “Musím to oznámit svým přátelům.”

Jeho mysl padla na úrodnou půdu a hned jsme zamířili do města Ptuj. Sundali jsme káčátko z podkroví.

Když jeden z místních pilotu ometal na louce před hangárem prach z křídel, všichni jsme utekli, jako by vybuchla bomba. Nakonec se z oblaku prachu vynořil kluzák.

Obnova Čavky

Nyní má ošklivé káčátko novou rodinu. Hned po Novém roce 2020 jsme se vydali na cestu s káčátkem z Ptuje do Kutný Hory.

Tam se ukázalo, že to není káčátko a že není ani ošklivé. Za necelý týden se naše káčátko proměnilo v krásnou Čavku.

Každý z nás byl zapálený jinými myšlenkami a fantaziemi. Nikolaje především zajímalo, co s tím vším se stane, Klemen je blázen do všeho, co se vyrábělo v továrně Letov (Lublaň, Slovinsko) a Borise nejdřív napadlo: „co když jsi sednu do kabiny a Niko mě vytáhne autem do vzduchu? “. Bylo to houpání v oblacích o skutečném houpání v oblacích. To nám dodalo dostatek startovací energie. Fyzici mylně tvrdí, že energii nelze vytvořit z ničeho. Nyní víme, že lze. Před půl rokem jsme o nějaký tam Čavce ani nevěděli a teď se energie přelévá přes všechny hrany.

S Čavkou jsme jeli k našemu učiteli Jiřímu Leníkovi. Ve městě Kutná Hora je továrna HpH, která vyrábí větroně Shark. Majitel továrny Jaroslav Potměšil před několika lety nabídl Jiřímu velkou dílnu, kde Jiří dělá to, co ho kromě létání nejvíc baví: staví a opravuje dřevěné kluzáky. Dílna není to správné slovo – je to sál přes třicet metrů dlouhý a téměř dvacet široký. Jiří v té době opravoval v dílně několik větroňů: moji Olympii 2b a dva české Orlici. Kromě toho stoji v hale přívěs Olympii, již obnovená křídla našeho Slingsby Tandem Tutoru, další Orlík, který čeká na obnovu, a ještě pár křídel a trupů. V druhé budově je ještě malá dílna sloužící především jako lakovna.

V této lakovně jsme zahájili druhy semestr naší školy pro stavbu a renovaci historických dřevěných kluzáků. Učitelem byl od prvních hodin světoznámý stavitel Jiří. Studenty jsme byli: Niko, Klemen a Boris. Jeli jsme s Čavkou do Čech, netušíce, co nás čeká. První slova našeho učitele Jiřího, když uviděl Čavku, byla: „Věk tohoto ptáčka vyžaduje velký respekt. Nechystáme se ho renovovat, jen tak aby mohl létat. Uděláme to tak, abychom to mohli hrdě ukazovat všude po světe«.

Pracovali jsme celý týden od rána do večera. Do města jsme chodívali jen na oběd. Za pět dní jsme z Čavky sundali plátna a všechny staré nátěry. Pod barvou se objevil zázrak. Představte si pocity muže, který našel na půdě opuštěné a dávno zapomenuté housle Stradivarius. Tohle se nám stalo.

Překližka, zejména na spodní straně křídla, připomínala nové housle. Něco podobného se děje jednou na každých sto let v celém vesmíru! Jiří, který zná a v letectví viděl snad všechno, byl ohromen precizností výroby kluzáku v bývalý továrně Letóv v Lublani. Když to všechno viděl, zajal ho amok! Dosavadní naše školeni bylo založena na tom, že nám náš učitel ukázal něco praktického, a pak už jen občas sledoval postup naší prací. A tady náš učitel najednou opustil všechno, na čím právě pracoval, a vrhl se do prací s námi, jako by i on byl žákem nějakého ještě vyššího mistra. Jiří s Klemenem odstranili všechny kovové části a odvezli je do tovární dílny k restaurování.

Unavení, ale šťastní a spokojení jsme se vraceli domů do Slovinska. Za měsíc jsme se vrátili, abychom pokračovali ve škole a přestavbě Čavki.

Při druhém pobytu dostala Čavka nová plátna na křídlech a kormidlech. Techniku ​​potahování křídel jsme zvládli v předchozím semestru, takže jsme část prací udělali sami pod dohledem učitele.

Do našeho týmu přibyl nový pilot Alojz Kelc z aeroklubu Ptuj – rodinného klubu Čavki. Ukázalo se, že jeho dovednosti se nám velmi hodily. K němu se vztahuje následující příběh.

Téměř deset let se Alojz snažil od svého aeroklubu koupit tou Čavku. Nepodařilo se mu. Možná nebyl dostatečně rozhodný nebo nechtěl být v klubu „unavující“. Aniž bychom to věděli, Klemen, Niko a já jsme nabídli aeroklubu Ptuj konkrétní částku a klub se okamžitě rozhodl pro dohodu. Alojzovo zklamání bylo patrné: on jako člen aeroklubu nedostal šanci a najednou přijedou nějací piloti z hlavního města a je po Čavce (možná si dokonce pomyslel: »a umějí ti z hlavního města vůbec něco udělat?«). Očekávali jsme žárlivost a zlá přání. A dopadlo to úplně naopak. Když Alojz uviděl částečně už zrestaurovanou Čavku, s velkým nadšením se taky pustil do práce. Přiznal, že se bál, v jaké ruce se dostane Čavka. Ale když viděl první změny, uvědomil si, že Čavka měla velké štěstí. Na druhou stranu pro nás bylo taky velkým štěstím to, že do týmu přišel Alojz. Přivítali jsme ho s otevřenou náručí.

Ještě třeba povědět že Niko si vymyslel pro náš tým jméno »Brambory tým«. Niko moc česky neumel, a velmi mu se líbilo slovo brambor. Jméno dobře pasovalo, protože první týden práce jsme se pohybovali ve špině. 

Naše úsilí nečekaně přerušil virus. Cesty mezi Slovinskem a Českou republikou skončily. Velké plány náhle odletěly do neznáma. A pak už se kormidla celého projektu ujal Jiří. Vybral si nového pomocníka – Jakuba Potměšila a Čavka tak nebyla opuštěna již podruhé.

Jiří a Jakub pracovali celý rok a renovaci dokončili sami. Čavka zůstala v mírně ztmavené přírodní barvě dřeva. Stejné barvy je i větroň Zlín 24 Krajanek, na kterém jsme na letišti Biała Podlaska udělali rekordní výšky ve vzletech za autem. Zlín je také nalakován bezbarvým lakem, ale nutno dodat, že Krajánek byl vyroben úplně od základu. Naše Čavka není tak barevně jednotná jako Krajánek. Čavka má na křídlech nějaké staré a nějaké nové nášivky. Jako předválečná veteránka bude to hrdě ukazovat a chlubit se: “Naučila jsem létat přes sto žaku a vydržela jsem všechny jejich chyby.”

Druhé mládí Čavky

Kvůli chybějící dokumentaci zadal Jiří nové výpočty pevnosti a těžiště. Práce na kluzáku tedy pokračovaly po celý podzim a zimu 2020-2021 až do začátku nové letecké sezóny. Čavka dostala novou registrační značku OK-AKT 01 a první lety se po více než půl století uskutečnily na letišti Podhořane.

Ukázalo se, že těžiště kluzáku nebylo ve vypočítaných mezích. Z tohoto důvodu jsme provedli pouze dva lety s velmi lehkým pilotem. I tak byl kluzák „těžký na příď“.

Letos v srpnu jsme Čavku představili leteckému publiku na sletu klubu historických kluzáků POTK na letišti Jeseník.

Dva týdny po sletu Jiří řešil i tento problém. Na slavnostním zakončení plachtařské sezóny POTK na letišti Raná u Prahy Čavka nalítala téměř sedm hodin při 11 startech.

Čavka a Salamandra

A nakonec o tom, „kým“ Čavka vlastně je? Je to mladší sestra polského kluzáku Salamandra. Ve druhé polovině 30. let se velmi rozšířilo v Jugoslávii bezmotorové létání, ale s tím vznikl problém s výcvikem pilotů kvůli nedostatku školných kluzáků. Slavný konstruktér Ivan Šoštarić proto v roce 1939 zkonstruoval kluzák Čavka, který mohl startovat v aero vleku nebo vleku s navijákem. Vycházel z polského kluzáku Salamandra.

Křídla, ocasy a kabina jsou téměř totožné s těmi u Salamandry. Až na drobné změny je Čavka vizuálně i aerodynamicky mladší sestrou Salamandry.